Hromadění majetku

Nebylo by od věci vsunout svobodu a rovnost i do ekonomiky a podstaty občanských práv: „Pokud kdokoliv stylem hromadění svého majetku ohrožuje základní lidské potřeby, kterými jsou střecha nad hlavou, stravovaní, péče o zdraví a bezpečnost kohokoliv jiného v daném státě, unii, či na planetě Zemi, bude takové jednání posuzováno jako závadné a pro společnost lidskou nebezpečné jestliže bude zároveň prokázána souvislost mezi růstem majetku onoho jedince a úpadkem jiné bytosti, které se základních lidských potřeb nedostává.“ Neb dle Základních lidských práv a svobod má každý právo na život.

Je totiž skutečně zvláštní, jak je dnes všude tolik dbáno na lidská práva a prakticky se jejich aplikace míjí účinkem. Vždy si někdo ohne patřičný paragraf podle svého a když je takto postaven i samotný společenský systém, pak je to poněkud a přinejmenším zvláštní. Můžeme si to ukázat třeba na příkladu označeném „Právo na bydlení“. Mít střechu nad hlavou určitě není povinnost, ale lidé se často dostávají do situací, kdy byt či dům mít chtějí a nemohou. A nejde jen o nabytí do osobního vlastnictví, kdy občané nedosáhnou na úvěry a nemají šanci potřebnou částku naspořit.

Dokonce i v oblasti nájemního bydlení vznikají problémy. Není neobvyklé, když se rodina dostane do situace, kdy není schopna hradit náklady spojené s bydlením. A to ani s pomocí sociálních podpor. V podstatě končí na ulici, nebo najdou útočiště u přátel a dalších částí rodiny. Dochází k tomu, že je rodina rozdělena, děti putují do zaopatřovacích ústavů a rodiče nakonec rozejdou se. Prostě katastrofa a to jen proto, že jedinec onemocněl, ztratil práci, nebo nezvládl splácet své stávající půjčky v podstatě opět z důvodu nedostatečného příjmu.

Je to jen jeden příklad za všechny. A není na vině vlastník bytu. Kdepak, to by byl velký omyl si toto myslet. „Pan domácí“ rozhodně nemá povinnost kohokoliv vydržovat. Ani společenství vlastníků. Ani družstvo. V případě hypotéky banka také nemusí dlouhodobě tolerovat výpadek plateb. V podstatě ani pojištění těchto případů není spásou a ne vždy se dá plnění aplikovat na všechny případy. Na vině je systém. Systém, který vymysleli, schvalují nebo dokonce doporučují naši volení zástupci. Poslanci, senátoři, vláda. Budou se vykrucovat, mlžit, ale je to pravda.

Tolerance k režimu, který dovolí z lidí udělat žebráky, kdy ve většině případů se tito nechtějí propadnout na dno, ale nemají východiska, k systému, který vůbec dovolí další navyšování bohatství na úkor těch, kteří se propadají do zmaru a ne vlastní vinou. Takový svět rozhodně není v pořádku. Nejde také jen o oblast bydlení a kořistných praktik, kde na jedné straně působí velmi majetná instituce a státní aparát, a na straně druhé obyčejný člověk, pro systém jen číslo, záznam, položka v tabulce. Nic víc totiž pro celou tu administrativu nikdo neznamená.

Další situací a jiným modelem, kdy je někým hromaděn majetek na úkor jiné osoby je nedodržení standardů a norem, nahrazení kvalitních surovin druhořadými či dokonce závadnými a celkově velmi těžce prokazatelné okrádání spotřebitele, který v dobré víře platí za něco, co je sice deklarováno jako výrobek, stavba, potravina,ale i služba určité jakosti a přitom této hodnoty nedosahuje. Může se přitom jednat dokonce i o úkon úřední, nebo pochybení ze strany soudu, atd. Zkrátka jakákoliv situace, kdy je někdo využit ve prospěch obohacení.

Stůjme tedy za tím základním parametrem. Bude-li prokázána souvislost mezi růstem majetku jistého jedince a úpadkem jiné bytosti, které se základních lidských potřeb nedostává, mělo by se jednat o čin zavrženíhodný. V globálním měřítku je v podstatě celý kapitalistický systém naprosto nevhodný pro další rozvoj civilizace z pohledu humánního zacházení s každým člověkem. V kapitalistickém vidění světa je totiž zcela běžné a normální, že firmy i lidé bohatnou na úkor jiných. A ještě jsou za to hodnoceny a některé i velebeny.

Nejen nadnárodní společnosti bohatnou díky vyplácení nízkých mezd, drancování ekonomik jiných zemí, pomocí vykořisťování, úplatků a nekalých praktik. Často ve spojení s politickou mocí. Ne všechny, samozřejmě, ale v případě tvrdého byznysu a vysokých her o miliardy není mnoho prostoru pro poctivost a čistý stůl. Možná jde o „jádro pudla“. Miliardy. Vždyť jen finanční nemovitý majetek je ve světě rozdělen čím dál nerovnoměrněji, úzké skupině 22,1 milionu dolarových milionářů patřila v roce 2019 polovina soukromých světových financí.

Druhou polovinu vlastní zbývajících 7,6 miliardy obyvatel planety.

Číst více

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *